PASÁČEK ALI

Sirotek.

Ali seděl na louce a hrál na flétnu. Dovednými prsty vyluzovalkouzelné tóny, které se slévaly v líbezné písně.

Stádo ovcí bylo již napaseno. Některé ovečky si lehly do trávy. Jinévesele skotačily a jejich zvonky podivuhodně doplňovaly hru maléhopasáčka.

Pojednou se ozval temný hukot. Takový zvláštní, jako by v dálcezahřmělo.

Ali se překvapeně zadíval na oblohu. Co to má znamenat? Že by seblížila bouře? Ale jak by se mohla blížit, když obloha je samá modřa sluníčko krásně svítí!

Snad se mu to jen zazdálo, když byl tak pohřížen do hry. Bezstarostněmávl rukou, usmál se na ovečky a chtěl hráti dále.

Sotva však přiložil flétnu k ústům, ozval se hukot znovu. Tentokrátjiž tak zřetelně, že i ovce zneklidněly. Ty, které dosud ležely,polekaně vyskočily a shlukly se okolo svého pasáčka. I věrný pesBlesk přiběhl k Alimu a lísal se u jeho nohou.

Ali nevěděl, co má dělat. Podivná úzkost mu sevřela hruď. Nebe ječisté, slunce jasně svítí, stromy a keře se ani nehnou. A přece!

Znovu a znovu to dunělo a hučelo kdesi v neznámu. Chvílemi byl hukottak silný, že se zachvěla i země. Přestrašená zvířata se třásla a súděsem v očích vzhlížela k malému chlapci, jako by u něho hledalaochranu.

Pasáček byl bezradný. Má již hnáti domů? Ale do večera je ještě tolikčasu, že by se mu doma jistě vysmáli. Myslili by, že si popletl čas.A když by jim vypravoval o podivném hukotu, kdo by mu uvěřil? Domato možná nehučelo. A tak by si mohli ještě říci, že se mu jenomnechtělo být na pastvě.

Ale co — zůstane! Však není už malé děcko! Co nevidět mu bude devětlet.

Z myšlenek ho vytrhla matka. Objevila se na pastvě znenadání, jako byvyrostla ze země.

„Maminko, slyšeli jste také to hučení?“ vítal ji zdaleka hoch, sněhož rázem spadla všechna tíseň.

„Ano, Aliku...,“ odpovídala trhaně zchvácená matka. „Požeň hneddomů!“

„A proč, maminko? Bude bouře?“

„Nevím... Snad,“ odpovídala vyhýbavě.

Ali se na ni podíval. Vytušil, že maminka má jakési skryté obavy.

Zahvízdl na Bleska, který se zatím již zase proháněl po louce. Hnalidomů. Podivný hukot již ustal...

Bydleli na úpatí vysoké hory. Jejich chaloupka byla jako hříbek vmoři zeleně. Podobných domků tam bylo roztroušeno několik.

Malý Mirza, bratříček Aliho, je uvítal s jásotem. Tatínek před chvílíněkam odběhl a přikázal mu, aby se nevzdaloval z domu ani na krok.

Před večerem se otec vrátil. Na pohled byl zase tak bezstarostný aveselý, jako býval vždycky. A přece bystrému zraku Aliho neušlo, žeotce cosi trápí.

Toho večera nemohl Ali usnout. Stále se vracel myšlenkami k podivnémuhukotu. Kdyby se byla přihnala bouře, hned by to bylo všechnovysvětleno. Ale takhle? Obloha zůstala bez jediného mráčku až dovečera. Potom na ni vyskočily hvězdičky a celá příroda byla obrazemklidu a míru. A přece... proč jsou rodiče tak znepokojeni? Jsoudospělí a jistě tuší, že takový hukot znamená nějaké nebezpečí. Ajistě je to veliké nebezpečí, když maminka pro něho běžela až napastvu! Ostatně, proč by se tím teď trápil? Zítra se jistě všechnodoví.

Ali přestal přemýšlet a pomalu usínal.

Náhle se ozval ohlušující rachot. Ali ucítil, jak se zachvěla země.Mirza se probudil a dal se do pláče. Matka vběhla do ložnice.

„Maminko, já se tak bojím!“ zalkal hošík.

„Neboj se, Mirzo, to zase přejde,“ chlácholila ho matka. „Však přecevíte, že u nás v horách to bouřívá.“...